Koncem 50. let vznikla v Československu obchodní síť Tuzex, která nabízela obyvatelům exkluzivní a nedostatkové zboží. To se dováželo buď ze západu anebo bylo vyrobeno v naší zemi, avšak určeno na export.

Dalo se zde platit jedině prostřednictvím bonů, ke kterým bylo oficiálně možné přijít jedině směnou za zahraniční měnu. Často je tedy lidé sháněli spíše na černém trhu, a to nákupem od takzvaných veksláků. Ti si takto vydělávali 30 až 100 tisíc korun měsíčně. Samotný bon se dal pořídit za zhruba 5 československých korun. V některých letech pak byla jeho cena ještě vyšší.

Od čokoládových vajíček až po auta

Na rozdíl běžných obchodů jsme v Tuzexu mohli najít mnoho značek různého zboží od potravin přes kosmetiku, oděvy, elektroniku až po auta. Nejoblíbenějšími vozy byly značky Peugeot, Fiat nebo Ford, kosmetice vévodila značka Fa. Dětem se kupovala za odměnu Kinder vajíčka – dvě se dala pořídit za jeden bon.

Populární byly také nápoje v plechovce jako Coca-Cola, Fanta a Pepsi nebo vermut Cinzano. Elektronice kralovala značka rádií a televizí Grundig a legendární walkmany. Nový „magič“ stál kolem 70 bonů.

Československo v denimu

Zbožím, které ovšem symbolizovalo Tuzex po dlouhá léta, byly džíny. Ty se objevily na pultech poprvé v roce 1968, kdy se k nám dostala italská značka Rifle. Původně pracovní oděv amerických dělníků se stal takovou senzací, že u nás brzy našly odbyt i další značky jako Levis nebo Wrangler, označení „rifle“ se už ale vžilo jako označení pro jakékoliv džíny. Stály více než 70 bonů.

Tuzexové zboží bylo po dlouhá léta symbolem úspěchu a dobrého postavení svých vlastníků. Obchodní síti se dařilo natolik, že se u nás díky ní v roce 1988 dokonce poprvé objevily platební karty. Jen v tomto roce se zde prodalo zboží za přibližně 250 milionů dolarů. Po sametové revoluci ale začalo československý trh zaplavovat zboží ze západu zcela bez omezení, a tak Tuzex pod návalem konkurence krachnul.