Denár

Prvními mincemi, které byly na našem území raženy, byly od 10. století denáry. Přepočítat jejich tehdejší hodnotu na současné české koruny je poměrně složité. Záleží totiž na konkrétním období, kdy byl denár vyroben, protože v průběhu téměř tří set let, kdy byly raženy, docházelo k postupnému snižování jeho hmotnosti i kvality materiálu.

Z historických pramenů však víme, že jeden denár měl běžnému člověku stačit na měsíční živobytí. Bylo za něj možné koupit třeba deset slepic nebo dostatek obilnin pro spotřebu lidí i chovaných zvířat.

Groš

V roce 1300 byl již denár nefunkční měnou, a tak došlo k mincovní reformě a přechodu na pražské groše, kterými se platilo od 14. do 16. století. Hodnotu grošů, i když se také během století výrazně měnila, již můžeme zmapovat lépe.

Víme například, že během 14. a 15. století bylo za jeden groš možné koupit si jednu slepici nebo kus sýra. Nové boty by stály kolem 6 grošů. Například tesař si přitom vydělal asi 18 grošů týdně, pomocná síla (nádeník) 5 grošů. V 16. století pak ceny stouply asi trojnásobně, avšak platy jen o pouhou třetinu. I tato měna tedy postupem času zanikla.

Zlatky

Groše nahradily tolary a následně zlaté. Jednomu zlatému se přezdívalo zlatka, a toto označení přetrvalo i do doby po měnové reformě v 90. letech 19. století, kdy u nás byla pod rakousko-uherským vlivem zavedena vůbec poprvé korunová měna. V novém měnovém systému byla jako „zlatka“ lidově označována stříbrná dvoukoruna. Mimo jiné proto se dodnes říká desetikoruně „pětka“, měla totiž hodnotu pět zlatých.

Tesař nebo zedník si vydělal koncem 19. století v průměru dvě takové zlatky denně. Za tuto částku bylo možné si pořídit například novou košili nebo metrák brambor a v přepočtu na současné české koruny představuje asi 200 korun.