Diskuse v České republice se však vedou ohledně potřeby reformy důchodového systému kvůli dlouhodobým finančním ztrátám a nedostatečné udržitelnosti. Tato situace vyvolává obavy o budoucnost důchodového systému a zvyšující se nedůvěru mladších generací. Důchody tvoří významnou část státního rozpočtu a stát čelí riziku narůstajícího deficitu a zadlužování. Bez provedení důchodové reformy se očekává rostoucí nedůvěra mladších generací v současný systém.

Historie starobního důchodu na území České republiky

Před zavedením penzijních systémů bylo pro starší lidi nezbytné spoléhat se na své vlastní úspory nebo pomoc svých potomků. S nárůstem role států a prodlužováním průměrné délky života se však objevily průběžné systémy, ve kterých aktivní generace přispívá částí své produkce těm, kteří již nemohou pracovat. V roce 1889 zavedl německý kancléř Otto von Bismarck důchodový systém sociálního pojištění (dnes známý jako průběžný systém). Ve většině zemí se však starobní důchod začal zavádět až na počátku 20. století, přičemž nejprve byl dostupný pouze státním zaměstnancům.

Za doby Rakouska Uherska až do 1945

Před rokem 1945 rakousko-uherský penzijní systém poskytoval také vdovské a sirotčí důchody. Státní zaměstnanci a učitelé platili do penzijního systému 3% svého základního platu. Například v Rakousko-Uhersku byl v roce 1903 zaveden penzijní systém pro poštovní úředníky. Počátkem 20. let převzalo první Československo sociální systém z Rakousko-Uherska a v roce 1924 bylo zákonem upraveno starobní a invalidní pojištění pro dělnictvo. Přestože průměrná délka života byla nižší, věk odchodu do důchodu byl stanoven na 65 let.

Po druhé světové válce

Po druhé světové válce umožňoval zákon č. 99/1948 Sb. o národním pojištění odchod do důchodu již ve věku 60 let, pokud bylo odpracováno 20 let. Zákon č. 55/1956 Sb. ponechal národní pojištění pouze jako sociální dávku pro potřebné osoby starší 65 let nebo invalidní. V roce 1964 byl zákonem č. 101/1964 Sb. dále oslaben princip zásluhovosti, přičemž byl stanoven odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy (s dodatečnou diferenciací podle počtu vychovaných dětí). Byla také zavedena progresivní daň z důchodu a zrušeno penzijní nadlepšení. Následující reforma z roku 1975 odstranila některé nedostatky a zvýšila zásluhovost důchodů. V roce 1988 byly řešeny především narůstající rozdíly mezi mzdami a důchody, a starobní důchod průměrně činil 61 % z čisté mzdy.

Po roce 1989

Po politických změnách v roce 1989 byl předložen "Scénář sociální reformy" s cílem přizpůsobit sociální systém tržnímu hospodářství. V roce 1996 se snížila sazba důchodového pojištění na 26 %, což vedlo k negativnímu saldu důchodového účtu. Následný nárůst sazby na 28 % v roce 2004 přinesl důchodovému systému zisk. V roce 2009 byl stanoven maximální vyměřovací základ, což opět přispělo k deficitu důchodového systému. Od roku 2010 se zvyšoval věk odchodu do důchodu (a minimální délka pojištění na 30 let) na 65 let (s plánem na rok 2030). V roce 2011 představovaly důchody 55 % čisté mzdy a téměř 10 % HDP, což je nižší než průměr v EU (13 % HDP). Například v Itálii to bylo 16,1 % HDP, v Německu přes 12 % HDP a v Irsku pouze 7 % HDP. Starobní důchody jsou pravidelně upravovány podle mezd, inflace a dalších parametrů, aby se ekonomická situace důchodců nezhoršovala. V roce 2014 bylo v České republice zavedeno individuální konto pojištěnce (IKP).

Nedostatek dlouhodobé finanční stability a neudržitelnost důchodového systému vyvolává diskuse ve společnosti o potřebě důchodové reformy. Ekonomové se shodují, že reforma je nezbytná, avšak politická vůle k jejímu provedení chybí. Důchody tvoří významnou část státního rozpočtu a hrozí zvětšování deficitů a zadlužování. Bez důchodové reformy roste nedůvěra mladších generací v průběžný systém státního důchodu.

Starobní důchod je potřeba pravidelně valorizovat

Valorizace důchodů je proces, při kterém jsou důchody pravidelně zvyšovány nebo upravovány, aby reflektovaly růst mezd, inflaci nebo jiné relevantní ekonomické faktory. Cílem valorizace je udržovat reálnou hodnotu důchodů a zabránit jejich postupnému znehodnocování v důsledku inflace nebo ekonomických změn.

Během valorizace jsou důchody obvykle upravovány pomocí specifických ukazatelů, například procentuálního nárůstu průměrných mezd, míry inflace nebo jiných faktorů stanovených v legislativě. Tyto ukazatele slouží jako referenční hodnoty pro výpočet a upravení výše důchodů.

Pro důchodce je valorizace důležitá, protože umožňuje udržet jejich příjmy v korelaci s rostoucími náklady na život a ekonomickými změnami. Bez valorizace by se důchodci mohli ocitnout v situaci, kdy jejich důchody postupně klesají v reálné hodnotě a nemohou udržet krok s náklady na život a inflací.

K valorizaci dochází ze zákona pravidelně a případně i mimořádně v době kdy výrazně stoupne inflace. Viz mimořádná valorizace důchodu v roce 2023.

Valorizace důchodů je tedy opatření, které slouží k zajištění finanční stability a důstojného života pro důchodce v průběhu jejich penzijního období.

Autor: David Web, Zdroj: ČSSZ, Foto: