1. Zbavování zodpovědnosti

Za snahou nezatěžovat své dítě žádnými povinnostmi se sice určitě skrývá dobrý úmysl, spíše mu to však uškodí. Pokud bude dítě například zodpovědné za plnění několika druhů menších, věku úměrných domácích prací, bude nejen mnohem praktičtější, ale také si bude (právem) připadat užitečně, schopně, naučí se ocenit vlastní práci a věřit svým schopnostem.

2. Potlačování negativních emocí

Když je dítě naštvané nebo smutné, je naší přirozenou reakcí ho uklidňovat. Tím ho ale pouze umlčíme. Emočnímu vývoji, schopnosti empatie i sebedůvěře pomůžeme mnohem více tím, že s nimi budeme o jejich pocitech mluvit – měli bychom jim pomoci popsat, co jim tento stav způsobilo, a zformulovat, jak se přesně cítí. Jen tak zjistí, jak se s emocemi rozvážně vypořádat, a bude si tak samo sebou mnohem jistější.

3. Vzbuzování pocitu oběti

Spíše než učit dítě tomu, že nemohou svůj život ovlivnit a musí ho přijímat takový, jaký je, bychom mu měli ukázat, že má na výběr a dokáže být strůjcem svého štěstí. Pokud chce například nové boty, které jsou momentálně mimo naše finanční možnosti, místo poraženeckého „nemůžeme si to dovolit“ bychom společně s ním měli zkusit vymyslet náhradní plán – můžeme třeba vyřadit jeho staré oblečení nebo hračky a zkusit je prodat, navrhnout mu, aby si odkládalo z kapesného, anebo hledat podobný, ale levnější pár.

4. Udělování trestů namísto lekcí

Dítě by vždy mělo mít jasno v tom, že každý čin má své následky. Než tuto rovnici pochopí, mělo by si však z každé takové situace odnést spíše ponaučení než trest. Tyto dvě věci od sebe rozeznáme jednoduše: vychované dítě si uvědomí, že udělalo špatné rozhodnutí, kdežto trestané dítě si pomyslí, že je špatný člověk. Je tedy patrné, která z možností umožní dítěti stát se moudřejším a zodpovědnějším, a která ho jen připraví o sebejistotu.

5. Bránění v dělání chyb

Nikdo nechce vidět své dítě „nabít si nos“, z vlastní zkušenosti ale víme, že chybami se člověk opravdu nejlépe učí. Pokud o tyto životní lekce svého potomka připravíme tím, že jim za něj budeme předcházet, nebude schopen řešit krizové situace, vyrovnávat se s negativními událostmi a bude pro něj velmi náročné se po každém takovém prožitku vzchopit a znovu si věřit.

6. Očekávání dokonalosti

Mít vysoká očekávání je motivující. Příliš vysoká očekávání však mohou na dítě působit přesně naopak, což vede ke dvěma různým výsledkům – buď se rovnou vzdá jakýchkoliv snah, anebo se snažit bude, ale jen kvůli rodičům, zatímco si bude jisté, že stejně nikdy nebude dost dobré. Je tedy lepší se soustředit a motivovat spíše k dílčím úspěchům (a umět za ně pochválit).

7. Přílišné ochranitelství

Je zcela v pořádku chtít své dítě chránit před zlými prožitky, je však také nutné pochopit, že se s nimi bude potýkat celý život a musí vědět, co si počít, i když se už pustí „máminy sukně“. Rodič by měl spíš než jako ochránce působit jako průvodce, tedy sledovat životní cestu svého potomka a být tady pro něj, zároveň ho však nechat překonávat překážky a vybudovat si tak největší oporu v sobě samém.